Vojenští profesionálové zachraňují v Krušných horách pasažéry ztroskotaného letadla

Záchrana z nebe. I tak by se dalo nazvat cvičení, které probíhá tento týden v Krušných horách. Odborný záchranářský personál služby SAR vojenské letecké základny v pražských Kbelích zde školí posádky leteckých společností ČSA a Travel service.

SAR (Search and Rescue), česky služba pátrání a záchrany nebo-li letecká pátrací a záchranná služba. Tato služba byla zřízena v roce 1947 a poskytuje pomoc letadlům v nouzi nebo posádkám havarovaných letadel. Poskytování služby SAR je závazné pro všechny členské státy ICAO (Mezinárodní organizace civilního letectví). V Česku tuto službu upravuje letecký Předpis L12 o pátrání a záchraně v civilním letectví.

Jak ovšem vypadá záchrana v praxi, to si vyzkoušela desetičlenná skupina leteckého  personálu společností  ČSA a Travel Service právě tento týden v Krušných horách ve sportovním areálu Eduard. Prostřednictvím CATC (Czech Aviation Training Center) Prague se obrátili na vojenskou leteckou základnu se žádostí o součinnostní cvičení. Šlo především o využití bohatých znalostí a zkušeností kbelských příslušníků záchranné a výsadkové přípravy, kteří po absolvování mnoha kurzů S.E.R.E školí nejen kbelské posádky, jak se chovat v případě letecké nehody a jak použít nouzové dávky, ale školí také vojáky, kteří se chystají na mise do válečných oblastí.

„Úkolem pilota, který například ztroskotá s letounem, je postarat se o pasažéry a přeživší až do momentu, kdy je přebere záchranná jednotka. Do té doby je letecký personál zodpovědný za každého jednotlivého pasažéra. Na jejich rozhodování závisí lidské životy. My je učíme postupy, aby záchrana raněných byla co nejefektivnější a tento týden se zároveň specializujeme na specifika záchrany a sebezáchovy v zimních podmínkách.“ vysvětluje jeden z instruktorů kapitán Pavel Taršínský. „Je potřeba si uvědomit, že chlad a zima negativně ovlivňuje psychiku člověka a rychleji nás připravují o síly. V případě záchrany musí kapitán vědět, co pasažérům říct, jak před nimi vystupovat, vysvětlit postupy záchranářů. Jen tak může být záchrana přeživších úspěšná.“ upozorňuje instruktor.

V prvních dnech cvičení se účastníci kurzu pod taktovkou vedoucího instruktora základů přežití poručíka Tomáše Barana naučili orientaci v zimním terénu, z přírodních materiálů si vyráběli sněžnice, na kterých se přesouvali do určitého místa záchrany. Náročnou disciplínou bylo zapadnutí do ledu a propadnutí do vody, kdy si na vlastní kůži zkusili šok z ledové vody a následně zhruba pětiset metrovou chůzi ve zmrzlém oděvu. „To vše samozřejmě probíhalo za přítomnosti zdravotního dozoru.“ poukázal na bezpečnost výcviku Taršinský. Součástí bylo též obstarání vody a potravy a s tím související příprava ohniště improvizovanými prostředky. Účastníci měli také za úkol postavit si ve sněhu přístřešek a jednu noc v něm přenocovat. Nechyběl noční pochod a orientace podle noční oblohy. Náplň všech těchto činností odpovídá právě kurzům, kterými procházejí vojenští piloti každý rok v rámci takzvaného zimního přežití.

Závěrečnou fází celého výcviku byla záchrana za pomocí vrtulníku. V tento okamžik přichází řada právě na vojenské záchranáře služby SAR. „Lidské oko je fyziologicky postavené tak, že vnímá velice dobře pohyb. To znamená, že pokud osoby, které máme zachránit, nemají rozsáhlejší zranění, tak jakýkoli jejich pohyb nám významně ulehčuje vyhledání. Pokud u toho ještě například mávají kusem hadru třeba bundou nebo něčím podobným velikosti vlajky, tak jsme schopni to zaznamenat téměř okamžitě.“ vysvětluje postup vyhledání přeživších Marek Bohuněk, kapitán červeno-bílého vrtulníku W-3A Sokol s výrazným nápisem SAR. Stejně tak jakékoli  reflexní prvky nebo odraz slunečních paprsků za použití zrcátka. To jsou všechno prostředky, které značně zkrátí dobu pro nalezení ztracených osob a potažmo též záchranu. Samozřejmě i kouř nebo oheň urychlí a zjednoduší vyhledání dané skupiny.

Finální část záchranných prací probíhá ve výškách okolo padesáti metrů s ohledem na překážky jako jsou například stromy. To vše je z důvodu bezpečnosti záchranářů i zachraňovaných. Při pátrání se vrtulník pohybuje okolo sto až sto padesáti metrů. Pilot si vyhodnotí terén v závislosti na krajině a podle toho zvolí výšku, která bude pro danou lokalitu nejvhodnější. „Pokud je čerstvý sníh, takzvaný prašan, může se stát, že při samotném vyzvedávání dojde k úplně ztrátě vizuálních referencí se zemí. Pak je samozřejmě nutné opakovat přiblížení a provést záchrannou akci znova. Ale to jsou extrémní situace. Nicméně i na tyto situace jsou naše posádky i záchranáři cvičeni.“ dodává kapitán.

Záchranáři společně s posádkou vrtulníku tvoří jeden dobře fungující celek. Záchranář, stejně jako pilot, dostane po příchodu k útvaru grafikon, což jsou osnovy, podle kterých probíhá jeho výcvik. Výsledkem je znalost jednotlivých postupů při záchranných pracích. „Vzhledem k tomu, že se na letce všichni známe, dokážeme odhadnout chování jednotlivce v daných situacích a efektivita zásahu nabírá na úspěšnosti a spolupráce je tím pádem na požadované úrovni.“ vyzdvihl soudržnost jednotlivých složek Bohuněk.

„Spolupráce mezi armádou a naším výcvikovým centrem začala loni, kdy jsme vyzkoušeli kurz přežití na vodě, na slapské nádrži a zkušenost to byla obrovská a přínosná. To, co učíme a známe perfektně z příruček jsme měli možnost vyzkoušet si v praxi. Zde se zrodil nápad uskutečnit podobnou akci v zimě, neboť v případě přistání letadla v zimních podmínkách musí být letecký personál schopen přežít mimo vrak letadla a setrvat až do příchodu záchranných týmů. Byla to úžasná spolupráce a skvělá zkušenost.“ okomentoval průběh cvičení Richard Kubelka, zástupce výcvikového střediska CATC.