Cvičení IZS Hracholusky

Mělo to být každoroční cvičení. Měla se procvičovat evakuace a záchrana osob z vodní hladiny, jedna z nejnáročnějších činností záchranných prací. Přehrada Hracholusky na severním Plzeňsku se ve dnech 13. a 14. června stala opět dějištěm velkého cvičení složek Integrovaného záchranného systému. Kromě evakuace se však všichni zúčastnění učili i „být nevidomí“.

Přehradu Hracholusky obsadili záchranáři už během středečního rána. Hlavní hrdina, červeno-bílý Sokol, dorazil posléze. Nějaká podobnost se skutečným sokolem by se jistě našla, ale tohle je sokol s velkým S. Víceúčelový dvoumotorový vrtulník polské výroby PZL W-3A Sokol. Své výrazné zbarvení, které prozrazuje, že jde o sanitní verzi stroje, nemá náhodou. Je to kvůli bezpečnosti, aby do něj při zásahu někdo nevrazil.

Jak už bývá při podobných akcích zvykem, před zahájením cvičení proběhl úvodní briefing. Kromě standardních informací typu: Jak bude cvičení probíhat a jakým způsobem bude každá skupina nasedat do vrtulníku, byly cvičící složky obohaceny o další znalosti. Řídící cvičení popisoval možné situace havárie šestitunového Sokola, jakoby právě dnešní den nebyl výcvikem evakuace osoby z vodní hladiny, nýbrž záchrana osob z havarovaného vrtulníku.

„Samozřejmě, že může dojít k situaci, jako je například vysazení motoru. Může se to stát ve fázi letu, kdy má pilot čas a prostor nasměrovat vrtulník co nejblíž ke břehu a připravit celou posádku na nouzové dosednutí na vodní hladinu a přistát na břicho. Nějakou chvíli potrvá, než se poté vrtulník potopí. Bude tedy relativně dost času se z vrtulníku dostat. Ale musíme počítat se situací, že by mohlo dojít k vysazení motoru, poruše vyrovnávacího rotoru a podobně při visení nad vodní hladinou v malé výšce. V tom případě vrtulník dopadne na hladinu hned a většinou v nějaké nestabilní poloze, náklonu nebo při otáčení kolem svislé osy“, vysvětluje řídící cvičení major Petr Šafařík.

Dojde-li k takovéto události, trup vrtulníku se po nárazu na vodní hladinu začne doslova „mlít“ ve všech osách a otvory, kterými může být proražené okno nebo nezavřené dveře, se voda začne dostávat dovnitř vrtulníku. Až když se vrtulník celý zaplní vodou, teprve pak se vrtulník uklidní. Zásada je opustit havarovaný vrtulník ve fázi, kdy tyhle pohyby ustanou.

„Devadesát procent lidí, kteří se dostanou mimo vrtulník v době, kdy nastane tenhle divoký pohyb vrtulníku ve všech osách, při kterém létají kolem trosky vrtulníku, kusy roztříštěného rotoru a podobně, zemřou. Základem je vydržet a udržet nervozitu na uzdě. Počkat, až se vrtulník zcela uklidní a celý se začne zaplavovat vodou. Teprve pak se snažit dostat se z vrtulníku ven. Vteřiny čekání jde využít k tomu, abyste si každý z vás uvědomil, jakým způsobem se budete dostávat z havarovaného vrtulníku ven, až se zcela zklidní.“ promlouvá ke slupině tří desítek leteckých hasičů a záchranářů major Šafařík.

Když se posadím do vrtulníku, dle slov řídícího cvičení se dívám, kde jsou dveře, které jsou mi nejblíže a v případě, že mi nejbližší dveře budou zablokovány, sleduji další nouzový východ. Počítám, kolik lidí se mnou nasedá do vrtulníku a jaká je jejich pozice. Každý z nás se upoutá karabinou z vlastního popruhu na ocelové lano, které je u stropu Sokola. Myslím na to, že v případě nehody nesmím zapomenout karabinu z lana odepnout. Pokradmu sleduji předměty, jichž bych se mohla v případě nouze chytit. Přítomnost statných záchranářů mě malinko uklidňuje. Nejspíš by mi některý z profíků pomohl, budou-li mé dveře zablokované, říkám si v duchu.

Zaznamenávám ocelové lano na stropě vrtulníku, po kterém v případě převrácení doručkuji ke dveřím. Všímám si kovového madla na dveřích, kterého se můžu v případě potřeby chytit. Zavírám oči a vnímám vše jen dotykem. Jakmile se vrtulník potopí, a může jít třeba jen o pouhý metr pod vodou, nastane tma a člověk je odkázán pouze na hmatový vjem. Je tedy důležité nejen pro posádku, ale pro každého člověka, který na palubu nastupuje, aby tu kabinu znal poslepu.

Někteří piloti absolvovali podobný druh výcviku do zahraničí v rámci dvou až tří denního kurzu. Zde jsou na tyto situace připravováni ve speciálním školícím středisku. Ve speciálně upraveném bazénu a pod dohledem zkušeným instruktorů, připravených kdykoli zasáhnout, si na vlastní kůži prožijí, co se v případě havárie vrtulníku na vodní hladině s nimi děje. Výcvik je to nesmírně náročný. Obsahuje zhruba deset ponorů kabiny vrtulníku do bazénu s následným otočením vzhůru nohama a z různých pozic v kabině se frekventanti kurzu musí dostat ven a vyplavat na hladinu. Ti, kteří kurz absolvovali, se alespoň takovýmhle způsobem snaží předávat své poznatky dalším kolegům pilotům, ale též, jako v dnešním případě ostatním záchranářům.

Naštěstí dnes k žádné nehodě vrtulníku nad vodní hladinou nedošlo. A nedošlo ani k ostré záchraně osoby z vodní hladiny. Mohli bychom tedy říci, že šlo o rutinní cvičení, což ovšem letečtí záchranáři neradi používají, neboť dle jejich slov, kde začíná rutina, přicházejí chyby. Právě proto se snaží personál 243. vrtulníkové letky kbelské základny nevojenské, ale i vlastní složky integrovaného záchranného systému cvičit tak, aby nedošlo k rutinním situacím, ale aby různorodost výcviku nabízela nadstandardní připravenost pro ostrý zásah. A připraveni musí být záchranáři i na to, že si v případě havárie budou muset sami poskytnou pomoc a zachránit vlastní život například před utopením.

Je konec cvičení a s černým humorem se rázem roztrhne pytel. Třeba mě jen chtěli vystrašit, ale to mají smůlu. Od začátku celé posádce čítající pilota-kapitána, co-pilota, palubního technika a záchranáře bezvýhradně důvěřuju. Navzdory celodennímu vtipkování si všímám, jak záchranáři několikrát škubnou za každý popruh v horolezeckém postroji, do něhož mě  nasoukali. Myslím, že na rozdíl od nás „obyčejných lidí“ letečtí záchranáři si moc asi nepřipouští, že denně nasazují svůj život pro záchranu někoho jiného. Možná vědí a jen nedávají na sobě znát, že jednou takhle můžou jít do práce a už se z ní nevrátit ke své rodině, záchranáři s volacím znakem „Kryštof 07“, „Kryštof 13“ nebo „Záchrana“.