Palubní průvodčí, letuška, stevardka. První osoba letecké posádky, se kterou se cestující v letadle setkává. Proč v armádě vykonávají práci letušky také muži, o tom povídal nadrotmistr Jakub Husák.

Jak jste se dostal k vojenskému životu?

Můj vojenský život v podstatě začal hned po mém narození. Vyrůstal jsem ve vojensko-letecké rodině. Táta pracuje jako vojenský pilot, máma pracovala jako řídící letového provozu na vojenském letišti Pardubice. Letecký svět byl pro mne kolíbkou. Často jsme trávili s rodiči čas mezi letadly. Nikdy mě rodiče nijak cíleně neovlivňovali, ale prostředí, ve kterém jsem vyrůstal, mě tak nějak formovalo samo. Snil jsem o práci ve vzduchu už na střední škole. Už ani nevím, proč jsem nešel rovnou studovat na vojenskou školu. Patrně jsem chtěl jít svou cestou, ne ve stopách svých rodičů…ono v patnácti rozhodovat o celém svém životě, člověk musí některým rozhodnutím dozrát.

A jakou cestou jste prošel, než jste ukotvil ve Kbelích?

Vystudoval jsem stavební průmyslovku a po té nastoupil na Dopravní fakultu Jana Pernera v Pardubicích obor marketing logistika a zároveň jsem si v oboru našel práci v oddělení importní logistiky. Ta práce mě velmi bavila. Byl jsem zde necelé dva roky. Přišel jsem do kontaktu se zajímavými lidmi, perfektně se naučil anglicky. Ale letecký svět mě ovlivňoval stále více. Zcela náhodně jsem se dozvěděl, že probíhá výběrové řízení  u 24. základny dopravného letectva Praha-Kbely na pozici vojenský stevard. Má angličtina byla na velmi dobré úrovni, proto jsem se nebál a přihlásil jsem se do výběrového řízení na toto místo. Dobrá znalost angličtiny slovem i písmem byla jedna z podmínek přijetí. 

Přeci jen…letuška. Nechtěl jste volit jinou pozici?

Právě naopak. Práce letušky se mi líbila odjakživa. Ale jako každý kluk jsem měl blízko též k tomu vojenskému světu. No a nebe jsem měl ve vínku. To je naprosto ideální kombinace pro tuto profesi. Mimo to, jako student jsem si přivydělával jako barman. Takže i práce obsluhujícího personálu mi nebyla nijak cizí.

Co obnáší Vaše práce?

Lidé mají mylně zafixováno, že letuška „pouze“ roznáší kávu a jídlo. Ale prioritní povinností palubní průvodčí je zajištění bezpečnosti pasažérů na palubě letadla. Roznášení  kávy nebo jídla je ta přidružená, chcete-li doplňková služba naší práce. Ale letuška, v podstatě, s nástupem cestujícího do letadla, zodpovídá za jeho bezpečnost po celou dobu letu  a to až do okamžiku, kdy se cestující zase dotkne země v cílové stanici. Naše práce začíná hned po příchodu cestujících, kdy například v případě potřeby pomůžeme s uložením zavazadel. No a jak určitě každý v letadle zažil, před startem informujeme cestující o nouzových východech a chování v případě nějaké nouzové situace nebo případné evakuace.

Na kbelském letišti v posledních letech přibývá mužů, kteří vykonávají práci palubních průvodčí. Proč?

No, to má velmi zásadní opodstatnění. Naší častou destinací jsou muslimské země. Je rozhodně pohodlnější pro celou posádku a zejména kapitána, když je palubní průvodčí muž a nikoli žena, protože v těchto zemích má žena, jak je všeobecně známo, zcela jinou pozici. Takže po příletu by jednak byla na palubě naprosto zbytečná, protože by nemohla samostatně objednat ani jídlo pro cestující, ale hlavně se nemůže samostatně pohybovat. Nesmí si například ani sama zajít v hotelu na snídani. Takže jednoduše řečeno, stejně by se musel najít někdo z posádky, kdo by se o ni staral. A protože před letem má každý svých povinností a starostí až nad hlavu, je pro všechny pohodlnější, když nemusíme řešit, kdo naší kolegyni vyzvedne z pokoje, doprovodí k letadlu a podobně.

Co lety do Afghanistanu?

Nemůžu říct, která země je horší nebo lepší. Afghanistan je opět muslimská země a navíc válečná zóna. Nicméně nemusí jít zrovna o Afghanistan. Může to být Afrika a její Mali, Uganda nebo třeba Irák, či Irán. Zkrátka země, ve kterých není bezpečnostní situace stabilní a je jen těžké předvídat, co se stane. Určitě se bude lépe nosit neprůstřelná patnáctikilová vesta muži o hmotnosti osmdesáti kil, než drobné, sotva padesátikilové ženě. Kromě toho, často pomáháme vykládat a nakládat těžké bedny. Tady je opět velká výhoda urostlého chlapa. Ale před léty, kdy nebylo mezi palubními průvodčími mužské zastoupení, musely to vše zvládat mé kolegyně a i dnes, když není jiná možnost a je potřeba, aby letěla do Afghanistanu některá z mých kolegyň, zvládají to naprosto skvěle. Navzdory tomu, že tam hrozí nebezpečí. Jednou jsme vojáci, je to naše povinnost.

Jsou naopak lety, kde je zase zastoupení ženy přínosem?

Samozřejmě. Zajišťujeme přepravu vládních činitelů, prezidentem počínaje, ministry  konče. Sám za sebe můžu říct, že pro chlapa je vstup do letadla daleko příjemnější, když se na vás usměje krásná a milá mladá žena, než když vás uvítá třebaže milý, snad i hezký muž. To je nejspíš pochopitelné. Tady jde také o prezentaci základny. Ta holka stevardka, případně muž stevard v letadle značně ovlivní, co si ten cestující o letecké základně myslí a jaký na ni v budoucnu bude mít  názor. A to jak v tom pozitivním, tak bohužel i v tom negativním slova smyslu. 

Vidíte nějaký rozdíl v komunikaci s cestujícími?

Nemyslím si. Dnes je v restauracích naprosto běžné, že Vás obslouží číšník i číšnice a myslím, že nikdo z nás tomu nepřikládá žádný rozdíl. V letadle je to stejné. Jde spíše o to, jak je Vám ten člověk celkově sympatický. Ale samozřejmě, že i já se nechám v restauraci raději obsloužit hezkou blondýnkou. (smích)

A v případě nějakého neštěstí? Kdo zvládne situaci lépe?

Rozhodně nevidím žádný rozdíl. Všichni jsme proškoleni stejně a jsou na nás kladeny stejné nároky. Nikomu není nic odpuštěno. Procházíme náročným školením na trenažérech a ty nerozlišují, zda je obsluhuje žena nebo muž. Je to dril, dané postupy, které se Vám časem vryjí do kůže. Nedá se říci, kdo jak v krizové situaci bude jednat. Koho budou cestující v případě nouze více respektovat. Ale to není otázka pohlaví, nýbrž otázka osobnosti jednotlivce.

Máte někdy strach? Když letíte do zemí, kde se válčí?

Strach? Ne. Nemůžu se děsit z každého letu, byť je to ve válečné zóně. Naše plánovací oddělení nám před odletem poskytuje mimo jiné též informace o tom, jaká je bezpečnostní situace v dané oblasti. Jsme seznámeni s fakty, což pro nás znamená, že si třeba nezajdeme na prohlídku města v zemi, kde se unáší a následně vězní cizinci.

Na co myslíte, když jste dlouho mimo domov?

Těším se na partnerku. Brzy budeme mít přírůstek do rodiny, takže těšení pak bude dvojnásobné. Ale musím přiznat, že jedna z vymožeností dnešní doby poskytuje téměř permanentní spojení s rodinou. To je velká výhoda. Ale už jsem zažil například let do afrického Bamaka, který trval přes dvacet hodin a následně se letělo zpět. To je nesmírně vyčerpávající jak fyzicky, tak psychicky.

Jak vidíte Vaší budoucnost?  Změnil byste něco?

Pracuji jako palubní průvodčí už osmým rokem a jsem naprosto spokojený. Ale ještě necítím, že by byla má práce pro mě stereotypem. To je nejlepší cesta k nějaké chybě. Pokaždé je něco nové a je potřeba věnovat každé přípravě patřičnou pozornost. Ne, zatím  bych neměnil vůbec nic. Takhle, jak to je, je to perfektní. Ale samozřejmě jsou tady i jiná hlediska například zdravotní. Ale to člověk neovlivní. Každopádně práce letušky mě velice baví, létání je překrásné. Už jsem navštívil desítky zemí. Pravda je, že z mnoha míst známe jen hotely. Jsou lety, kdy se pomalu nedostaneme z letadla, protože než uděláme potřebné, jsou pasažéři z jednání zpět a letí se domů. Ale pak jsou lety, kdy zůstáváme s cestujícími třeba dva nebo tři dny na jednom místě a to pak máme možnost podívat se po památkách nebo okoupat se v moři.

A která země ve Vás zanechala největší stopu….?

Ostrov Borneo. V Malajsii. To je ráj na zemi.

Jaký je Váš sen? Kam byste se chtěl podívat?

Nový Zéland a Austrálie. Ale nechci vidět jen hotel. Tam bych rád pobyl více, než jen zpáteční let.