Leteckých odborníků si ceníme nadevše. Osud se s ním nemazlil, kolegové ho nenechali ve štychu

Kapitán Luboš Rous, vynikající člověk se srdcem na dlani, sportovec, odborník na slovo vzatý. Letadla ho provázela od mala a vedle milující rodiny byla jeho celým životem… Jeden jediný okamžik změnil celý jeho život. Verdikt lékařů zněl „paralýza dolních končetin“. Ovšem i přes tělesný handicap jeho život u letadel neskončil.

Stalo se to 14. října 2019. Malé zaváhání a neštěstí na silnici na sebe nedalo dlouho čekat. Několik měsíců byl na Luboše v Motolské nemocnici žalostný pohled. V nejtěžších chvílích mu byli po boku vedle rodiny i jeho kolegové z letecké základny.

„Když měl Luboš po několika měsících to nejhorší za sebou, všichni jsme si oddychli. Verdikt doktorů ovšem zněl jasně – paralýza obou dolních končetin, život na vozíku,“ vzpomíná major Josef Karbulka, velitel technické letky. Kolegové z práce začali přemýšlet nad budoucností Luboše a jeho rodiny. Krom pravidelných návštěv v nemocnici měli i fundované informace o jeho zdravotním stavu od bratra Michala, který také pracuje na letecké základně.

„Oslovili jsme Vojenský fond solidarity a požádali o příspěvek na přestavbu domu, který vyžadoval bezbariérový přístup a stavební úpravy. Byl jsem překvapen, že žádost o pomoc může zaslat kdokoli z kolegů nebo z rodiny. Zkrátka kdokoliv znalý situace. Manželka Lenka měla v té době zcela jiné starosti a hlavně na ní padla péče o dvě nezletilé děti,“ vysvětlil major Karbulka.

Pár vyplněných formulářů, vyčíslit a zaslat náklady na přestavbu domu. Na konci loňského března zasedl Vojenský fond solidarity, který rozhodl o přidělení finančního daru a během několika málo dní zaslal finanční obnos. Kapitán Rous byl toho času v Rehabilitačním ústavu v Kladrubech, kdy se jeho dům přizpůsoboval životu s vozíčkem.

Luboš se smiřoval s danou situací a přemýšlel nad svou budoucností. „Shodou okolností mi odcházel technik do starobního důchodu, hledal jsem za něj náhradu a Luboš byla skvělá volba,“ vzpomíná podplukovník Jan Tuček, velitel 244. letky oprav letecké techniky a dodává: „Luboš ostatně na téhle letce začínal, nebylo tedy potřeba jej nic učit. Svými dosavadními zkušenostmi a znalostmi mi ušetřil dva roky, které bych potřeboval na zaškolení adekvátní náhrady.“

Pochopitelně Lubošovo pracoviště muselo projít drobnými úpravami. „Provozní středisko zřídilo bezbariérovou koupelnu a toaletu, vlastními silami jsme zřídili Lubošovi nájezdní plochy před a vně hangáru a celkově jsme mu přizpůsobili kancelář na pohyb s vozíčkem. Díky podpoře velitele a po dohodě s personálním oddělením jsme vše upravili také administrativně, aby mohl Luboš plnohodnotně zastávat a byl přínosem pro kolektivní práci personálu Inženýrsko-letecké služby a stal se plnohodnotným technikem,“ dodal podplukovník Tuček.