- 30.3.2021
Letecký technik je neviditelná profese s desítkami lidských životů v ruce. Kbelské letiště disponuje rozmanitou škálou letounů a vrtulníků. Než si vychová šikovného specialistu na danou pozici, trvá to i dva roky. Odbornost jako je letecký elektrikář nebo avionik je nedostatkové zboží.
„Techniky nabíráme víceméně neustále. Lidé odcházejí přirozeně s věkem, mnohdy odcházejí za klidnější profesí. Překážkou setrvat může být zhoršení zdravotního stavu nebo zkrátka to, že už ho ta práce nenaplňuje“, vysvětluje major Martin Moldřík velitel technické části vrtulníkové letky.
Leteckých technických odborností existuje ve Kbelích mnoho. Například specialista „drak-motor“, což je člověk, který je zodpovědný za trup letounu, pohonné jednotky letadla a jejich systémy. Další odborností je specialista elektrického a speciálního vybavení letadla. Ten má na starost elektrické, elektronické, avionické systémy a palubní elektrickou síť. Třetí odborností je pak skupina radiového a radiotechnického vybavení letadla. Ti se starají o komunikační a navigační systémy a zařízení. U současné generace letecké techniky se však některé systémy navzájem tak propojují, že dvě i tři zmíněné odbornosti se slučují v jednu, kupříkladu na tzv. avionika.
„Každý specialista má svůj konkrétní obor, který zná do nejmenších detailů, ale samozřejmě musí mít povědomí i o těch ostatních systémech v letounu,“ vysvětluje major Rudolf Jurošek zástupce velitele transportní a speciální letky. „Běžně pracují na letounu čtyři lidé – velitel technické směny, jeden specialista drak-motor, jeden na rádiové systémy a další na speciální elektro vybavení. Pokud zaučujeme nováčka, pracuje na letounu i šest lidí“, vysvětluje major Jurošek.
Před každým letem provádí technici tzv. předletovou přípravou. Specialisté provedou povinné kontroly jasně dané manuálem. Každý člen týmu ví, co je jeho úkolem. Jedná se o poslední, především vizuální kontrolu stavu všech agregátů, motorů, stavu podvozku, navigačních systémů, elektrického i rádiového vybavení. Technik ovšem nesmí k těmto věcem přistupovat jako k rutině, neboť odpovědnost za lidské životy je veliká.
„Zkušený technik na základě jakéhokoliv upozornění ví, kam sáhnout a kam upřít svoji pozornost, když se vyskytne nějaký problém. Pro nás je důležitá komunikace s pilotem ihned po přistání. Pokud by upozornil na nějakou anomálii, případně závadu, tak víme, kde hledat a do čeho jít. Když pak selže i manuál, hledá se pomoc u našich odborných inženýrů, případně se komunikuje s odborníky výrobce. Nejkrásnější na naší práci je přijít na problém a posléze jej odstranit,“ uzavírá major Jurošek.
Uchazeče o pozici leteckého technika čekají mimo jiné vstupní zdravotní a psychologické testy a absolvování základního vojenského výcviku ve Vyškově. Pak následuje osmiměsíční odborný kurz inženýrsko-letecké služby a typové výcviky na jednotlivé typy letecké techniky ve Vyškově. „Nováček prochází nepřeberným množstvím teorie, pak následuje zaškolení na daný typ vrtulníku či letounu. Ve chvíli, kdy naučenou teorii začnete spojovat s praxí, je přidělen jako technik k těm starším a zkušenějším. Než se však voják, budoucí technik, dostane k vrtulníku, trvá to víc než rok, mnohdy i dva“, upozorňuje major Moldřík.
Přestože je profese leteckého technika ryze mužskou záležitostí, najdeme ve Kbelích i půvabnou ženu s šroubovákem v ruce. Rozhodně se necítí jako růže mezi trním. Že jí mnohé povinnosti mužští kolegové odpustí, je nesmysl. „Neunesu sama stopadesátikilový list vrtule a s hodně utaženými šrouby mi pomáhají gentlemansky kolegové, zase já ale vsunu hubenou ruku do míst v motoru, kam se oni s těmi svými lopatami nevlezou, nebo sleduju drobnosti. Doplňujeme se,“ uvádí nadporučice Zuzana Lamačová.
Pravdou je, že sem tam štíhlá žena s vojenskou hodností voní víc olejem a leteckým benzínem než Diorem. „Jasně, že si po opravě myju ruce a na cestu domů si dám sprchu, ale když člověk zapomene, že si mimoděk sáhl při práci do vlasů, nabere techničtější odér,“ dodává s úsměvem letecká technička.