- 10.8.2015
V dnešní době snad už nikoho nepřekvapí, když žena zastane ryze mužské povolání. V armádě se setkáme s pilotkami, techničkami nebo palubními střelkyněmi. Jaké je, když ryze ženské povolání sekretářky vykonává muž, popsal v rozhovoru nadrotmistr Štěpán Hrbek, asistent velitele 24.základny dopravního letectva.
Můžete nastínit Vaší vojenskou kariéru?
Stát se vojákem ve mně bylo asi už od dětství. Dědeček byl voják, takže to mám takříkajíc v genech. Uniforma mě táhla odjakživa. Vystudoval jsem střední školu a nastoupil na Univerzitu obrany ekonomickou fakultu. Tady jsem poprvé oblékl uniformu. Nicméně volba studia nebyla pro mě nejlepší a po roce jsem se rozhodl, že z univerzity odejdu. Ale hledal jsem možnost, jak u vojáků zůstat. Prošel jsem náborem a nastoupil do Přáslavic. Tady jsem působil osm let jako velitel družstva, byl jsem permanentně v terénu na nějakém cvičení. Mé působení v Přáslavicích vyvrcholilo misí v Afghanistanu.
Povězte mi o misi, bál jste se někdy?
Strávil jsem téměř na den přesně půl roku v afghanském Shanku a působil zde jako velitel vozu a družstva. O svůj život jsem se během těch šesti měsíců bál dvakrát. Jednou na naši základnu povstalci vystřelili raketu a i když to tenkrát padlo asi půl kilometrů od nás, tak to byla fakt rána, že se otřásl celý barák. Střílení bylo denní rutinou, ale ten okamžik si pamatuju. A pak jsem se bál podruhé, když jsme našli kráter po vybuchlém IED pod mostem, což z hlediska okolí bylo ideální místo pro léčku. Podle předpisů jsme prováděli kontrolu terénu a to nikdy nevíte, na co narazíte, na co šlápnete. Je to hodně nepříjemný pocit.
Pojďme k Vaší současné práci. Působíte na sekretariátu velitele 24.základny dopravního letectva. Jste tedy sekretářka?
V armádě si říkáme asistenti nebo pobočníci a navzdory tomu, že náplň práce je stejná, jako u sekretářky, ten mužský element má zde opodstatnění. Přeci jen jsme armáda. Takže zatímco u firmy, která prodává třeba auta, je potřebné, aby zákazník první, co uvidí, je krásná žena s milým úsměvem, v armádě rozhodně nejde o první dojem. My nic neprodáváme. Řekl bych, že je možná i lepší, když v předsálí armádního funkcionáře sedí zase muž, je to tak nějak přirozenější pro to naše vojenské prostředí. A pokud ten muž v předsálí má například zkušenosti z výcviku nebo z misí, je to jistě pro daného funkcionáře přínos. A troufám si říct, že i velitel je jistě uvolněnější s asistentem mužem, nežli se sekretářkou ženou. Asistenta spíše vezme jako partnera, k ženě sekretářce bude vždy přistupovat jako k jemnějšímu pohlaví.
Ale práce asistenta na kbelské základně není Vaše první setkání s prací asistenta.
Ne, není. Po návratu z mise jsem cítil, že bych chtěl ve svém životě nějakou změnu. Úplně jsem ale nevěděl, co by to mělo být. Za krátko přišla nabídka stáže na Generální štáb. Vůbec jsem netušil, co mě čeká a jak dlouho tam setrvám. Vyklubala se z toho práce asistenta na Společném operačním centru, kde jsem zastupoval kolegu působícího v misi. Byl jsem tam po dobu devíti měsíců a byla to pro mě naprosto úžasná zkušenost, zcela odlišná od toho, co jsem doposud z armády znal. Fascinovalo mě, jak jeden člověk může řídit tolik odborností a mít ve všem přehled. Práce asistenta se mi zalíbila natolik, že když končila má stáž, neváhal jsem ani minutu, když jsem dostal nabídku pracovat na sekretariátu kbelského letiště.
A jaká je tedy Vaše pracovní náplň?
No tak samozřejmě dělám vše, co si člověk představí pod pojmem sekretářka – zvedám telefony, uvádím k veliteli návštěvy, připravuji mu podklady, o které mě požádá. Odpovídám na emaily, vyřizuji vzkazy, též dělám zápisy při jednáních, dávám příspěvky do rozkazů. Také se starám se o veškerou poštovní agendu. Snažím se třeba i sám přijít s nápadem, jak zvelebit letiště nebo zkvalitnit naše služby.
Co děláte, když není velitel v kanceláři?
Sekretářky bez šéfa obvykle popíjí kafíčko a pilníkem opečovávají své nehty…
Sekretariát neslouží pouze veliteli základny. Jsem k dispozici také zástupci velitele a náčelníku štábu. Takže když není velitel, neznamená to, že nemám co dělat. Chod základny se s velitelovou nepřítomností nezastaví. Jsou tady další funkcionáři, kteří mě potřebují. Nehledě na to, v dnešní době všelijakých elektronických vymožeností, můžete řídit podnik i bez fyzické přítomnosti.
Máte někdy chvilku „pro sebe“ ?
Mám štěstí na velmi benevolentní šéfy, kteří zároveň vidí, jak náročnou práci ve svém úřadu zastávám. Jsou dny, kdy je to hodně náročné. Takže pokud nastane „volnější“ den, ani jeden z mých šéfů nemá problém pustit mě třeba si na hodinku zaběhat. Necítím se zde nijak podřadně, berou mě jako parťáka.
Co říká Vaše rodina a okolí na to, že pracujete jako sekretářka?
Myslím si, že mé okolí nad tím ani moc nepřemýšlí. V souvislosti s mou osobou užívají pojem asistent, tedy člověk, který je permanentně k ruce svému šéfovi, aby mu asistoval v jeho pracovních povinnostech. Partnerka pracuje v bance a o vojenském světě neví zhola nic.
Je na Vaší práci něco, co by možná žena měla jednodušší?
Těžko říct. Možná, že kdyby na mém místě seděla krásná sekretářka s dlouhýma nohama, lidé, co k veliteli chodí, by byli méně arogantní, třeba by i projevovali alespoň elementární znalost slušného chování a odpovídali na pozdrav.
Jak vidíte Vaší budoucnost? Chtěl byste dál pracovat jako sekretářka?
Rozhodně. Ta práce mě naprosto uspokojuje a baví. Těžko říct, kde budu za pár let. Kbely mám rád a pokud bude se mnou velitel spokojen, určitě na sekretariátu setrvám. Ale pokud mám být upřímný, rád bych se někdy v budoucnu dostal opět do zahraničí, třeba v rámci NATO. Ale určitě zase jako asistent. Cítím, že práce sekretářky mi sedí, což ovšem neznamená, že bych se bránil novým věcem.
Text & foto: kpt. Mgr. Zuzana Špačková
Uveřejněno: 10.8.2015 (24.zDL), Upraveno: 11.08.2015
Podobné články a odkazy
Sdílet článek přes:
Facebook |
Google |
Digg |
